Lukařina – těžká dřina

Helena Drozdová Co je nového, Zajímavé informace pro zvídavé

Drtivá většina lidí ani neví, co pojem „lukařství“ vůbec znamená. A taky se není čemu divit, není moc lukařů, kteří jsou tak dobří a svým řemeslem se naplno živí. Před několika stovkami let by to bylo běžné a vážené řemeslo, dnes však je tomu jinak.

Jak jsem se k výrobě luků dostal já

K lukařství jsem se dostal asi tak ve dvanácti letech. Už ani nevím, proč jsem svůj první luk vyráběl. Asi proto, že jsem chtěl luk, který bych mohl v klidu vzít ven a nemusel bych mít strach, že při případném poškození bude luk nepoužitelný. Já měl totiž už jeden, profesionálnější luk, který mě i se šípy přišel na pár tisíc korun, a je tedy logické, že jsem si ho nechtěl zničit. S tím vyrobeným lukem jsem si občas zastřílel do ztrouchnivělého pařezu, ale to mi nestačilo. Chtěl jsem si vyrobit lepší, silnější luk, tak jsem si ho vyrobil. A za pár měsíců další. Nakonec se z toho stal můj koníček.

Výroba luku

Postup výroby luku začíná u rostoucího stromu. Neexistuje omezení, které by určovalo, z jaké dřeviny se luk vyrobit dá nebo nedá. Luk se dá vyrobit ze všeho, otázkou ovšem zůstává, jak bude efektivní a kolik toho snese. V kvalitě luku bude určitě hrát roli druh dřeva (je rozdíl mezi lukem z lísky a lukem z tisu). V luku při nátahu probíhají dva děje: tah v zádech (strana luku odvrácená od střelce) a tlak na břiše (strana čelem ke střelci). Každá dřevina snáší tlak a tah jinak, proto dnešní lukaři někdy lepí k sobě dřevo dobré pro tah a dřevo dobré pro tlak. O efektivitě luku bude rozhodovat tlak. Když bude moc velký,  luk začne brát „set“, to znamená, že i ve vypnutém stavu bude ohnutý ke střelci (viz obrázek) a navíc se na břiše začnou objevovat malé prasklinky. To platí hlavně pro celodřevěné luky. Set se dá jen zpomalit, nikoliv však zastavit.

Tak a teď si přibližme, jak se luk vyrábí. Dřevo musí před výrobou pořádně vyschnout. U každého druhu dřeva je to jinak, tis musí schnout 3 – 4 roky, lísce stačí rok. Při této fázi jsem se naučil, že trpělivost opravdu růže přináší – je lepší si počkat a nesnažit se proces urychlit. Rychlé schnutí s sebou přináší nežádoucí praskliny a trhliny, avšak těm se občas není možné vyhnout. Záleží také na tom, kde se dřevo suší a na kterém stanovišti rostlo.

Když mám „vyzrálé“ dřevo, můžu ho začít opracovávat. V žádném případě nesmím poškodit záda luku, kdyby se tak stalo, luk by při sebemenším tahu praskl. Nejprve, pokud jsem tak už neudělal, pořízem odstraním kůru a lýko pod ní. Dále sjednotím záda luku do jednoho letního letokruhu, aby se mi později nezlomil. Samo dřevo mi ukáže, co mám dělat. Opět záleží na dřevině, ne u všech to je potřeba. Pak si na záda  luku načrtnu profil a označím si místo, kde bude rukojeť. Musím sledovat kresbu dřeva a podle toho uzpůsobím svůj profil (např. když má dřevo hadovitý tvar, profil musí být také hadovitý), jinak hrozí prasknutí luku. Podle načrtnutých čar vytvaruji svůj polotovar. Potom začnu zlehka odstraňovat dřevo na břiše, vyjma rukojeti. Když jsem spokojený, udělám na koncích ramen zářezy pro tětivu a nachystám se na nejtěžší část výroby – tillerování.

Nejtěžší část – tillerování

Tillerování je proces, při němž se lukař snaží dosáhnout rovnoměrného ohybu při určité síle na daný nátah. Dělá se to tak, že položím luk na tillerovací tyč, zaháknu lano se závěsnou váhou za tětivu a přes kladku táhnu s lanem, kterým tak napínám luk. Díky tomu mám lepší náhled na ohyb luku. Pak, když vidím, kde jsou tuhá místa, odeberu na těchto místech trochu hmoty (např. rašplí) a pak luk znovu položím na tyč a napnu. A tak pořád dokola, dokud se nedostanu na požadovaný nátah. Samozřejmě musím postupem času měnit nástroje pro jemnější a jemnější práci. Nejdříve se tilleruje s dlouhou tillerovací tětivou. Když luk zvládnu napnout na velikost předpětí (vzdálenost mezi madlem a tětivou), zkrátím dlouhou tětivu a s tou tilleruji až do konce. Je to opravdu jemná práce, kde jde o milimetry. Po tillerování je luk téměř hotový a pak už jej stačí naimpregnovat (například olejem), uplést tětivu a případně vyrobit koženou rukojeť proti klouzání a pro tradičnější ráz.

A proč to vlastně dělám?

Kdyby se mě někdo zeptal, proč to dělám, jaký to má smysl a účel se takhle s něčím namáhat, asi bych mu nebyl schopen říct logickou odpověď. Řekl bych mu jen, že mě to prostě baví. Že mě to naplňuje, že vím, co dělám a co říkám, že jsem si v něčem jistý. Lukařství je pro mě kombinací lukostřelby a práce se dřevem, činností, které dělám rád. Navíc jsem se za ty skoro čtyři roky naučil tolik věcí – a ještě více se pořád můžu naučit. Minimálně jsem si rozvinul anglickou slovní zásobu už jen tím, že jsem sledoval videa o lukařství v angličtině, protože nejvíc odborníků v této oblasti je právě v USA a ve Spojeném království. A pak tu jsou také mé pocity – když pokácím strom, když chodím tu a tam zkontrolovat dřevo, jestli nepraská při schnutí, když pracuji dvě hodiny v kuse na luku anebo když si jdu zastřílet s lukem, který jsem vyrobil sám. To jsou nejspíš důvody, proč to dělám, i když se někomu možná zdají být nesmyslné.

Martin Novotný, 1. B

Fotogalerie